Berlin ohne Zigeuner

„Berlín bez Cikánů“

Zigeuner – eine Rassische Gefahr!„Cikáni – rasová hrozba!“

„Cikáni, osoby nejasného původu, podomní obchodníci apod. + nepříjemní cizinci“

Nadpis na pořadači finské Státní policie (1919–1948); Finský národní archiv

 

POUTNÍKOVA CESTA

Nevím, kam vede má cesta,

je mi však líto člověka,

od tebe kráčím do země žalu,

zde zůstávají všichni drazí.

Plná hrbolů je tulákova cesta,

tak úzká

a dlouhá.

Lačným pohledem hledím na tebe,

a proto nepřeješ mému odchodu,

odejdeš-li ty,

netřeba tesknit,

odcházející odchází

a zůstávající zůstává.

Od tebe kráčím do země žalu,

zde zůstávají všichni drazí.

Nezakazuj tedy,

nech poutníka spočinout,

nevymlouvej se tedy

postarej se o hladového!

Plná hrbolů je tulákova cesta,

tak úzká

a dlouhá.

 

V MIRANDINĚ rodině bylo vše přesně tak, jak mělo být. Vyrůstala po boku dospělých a pod jejich vedením, aniž by měla potřebu tvářit se dospěle. Mohla prožívat nevinnost mladé dívky, užívat si vzácný přepych cikánské matky i otce. Kromě zákonů cikánské komunity řídily Mirandin vývoj právě představy a tužby mladého děvčete. Každá dívka uměla tancovat, málokterá však uměla přetlumočit požár citů, radost ze života, prostory cikánské duše tak, jak to dokázala sdělit Miranda.

Roztáčela lemy svých sukní na skalách, v lesích i u ohňů cikánských táborů. Vystupovala v ulicích i na panských zábavách v pražském kabaretu. Cítila, že je na cestě do jakéhosi vzdáleného, milovaného snu. Možnost vyjadřovat se tancem byla pro Mirandu nejdůležitější věcí na světě. Znamenalo to pro ni, že roste, aby byla sama sebou, aby se stala ženou.

 

„Kromě Židů patří v Evropě k cizorodým rasám obecně pouze Cikáni.“

Z dokumentu německého ministerstva vnitra, leden 1936

„Polsko je zemí podlidí. Do této kategorie náleží kromě Poláků Židé a Cikáni.“

Ministr propagandy Joseph Goebbels na tiskové konferenci listu Das Reich 24.10.1939

 

CIKÁNI měli po celé věky domovinu, nikdy však zaslíbenou zemi. Kočovníci vždycky procházeli místy, která patřila jiným, a ze svých vozů pozorovali, jak tepe srdce světa. Od Cikánů se oddělil kmen, který se sám začal zvát Romy. Romové se snažili žít takzvaným normálním životem: bydlet na jednom místě a pracovat jako gadžové, a tak gadžové přijímali romskou kulturu jako kulturu cikánskou.

Mirandina rodina bydlela v malém zděném domku. V rodině se vždycky pracovalo. Přátelili se většinou s gadži, dělníky plahočícími se v těžké práci. Mirandin otec měl kovářskou výheň, kde koval pluhy a kosy pro zemědělce. Stejně jako mnozí jiní cikánští muži, také hlava Mirandiny rodiny se vedle kovářské výhně věnovala léčení zvířat. Čistil zvířatům tlamy, ošetřoval a léčil zauzlení střev, koliky, zranění způsobené ostrou sněhovou krustou a špánky. Okovával a kastroval hřebce. Přitom byl zručným řemeslníkem, vyráběl pekáče, koše a mlýnky na kávu. Opravoval deštníky, brousil nože a nůžky, vyráběl šperky. Zákazníky měl zejména mezi Židy.

 

„Říšský vůdce SS nařizuje registraci všech osob, které se na území našeho státu počítají k Cikánům […] poté je možno uskutečnit následná opatření.“

Z pokynů Státní kriminální policie, 1.3.1939

„Cikáni do ghetta!“

„Této nejhlubší spodině nelze poskytnou jediného učitele, ani jediné místo ve škole.“ 

Dopis státní správy státnímu komisaři, říšská župa Vídeň 13.11.1939

CIKÁNI vždy utvářeli svoji budoucnost podle vlastních představ. Ženy pekly maso na ohních, muži se chvástali jeden před druhým, o závod vychvalovali koně a svoje ženské. Dívky se krášlily pro kluky. Svobodný Cikán, nezávislý na zemi i státu a žijící mimo společnost, dostával příležitost: bohatou pospolitou kulturu, v níž nejdůležitější místo patřilo člověku.

Mirandinou rodinou byli rodiče a dvanáct sourozenců. Mirandina máma ovládala ruční práce, její krajky, návleky na polštáře a typické nástěnné koberce lidé žádali na tržištích ve vesnicích i městech.

Po vypuknutí druhé světové války pracovala Miranda v rodině zámožného židovského obchodníka. Vypracovala se z pomocnice v domácnosti na slečnu v kanceláři a později na příručí. Příručí v té době bývali s vlastníky jedna rodina. Mirandě bylo tehdy dvanáct nebo třináct let. Romské dívky bývaly pokorné a dělali všechno, o co Němci požádali.

 

„Všem Cikánům a polovičním Cikánům v oblasti je třeba zaslat příkaz, aby se předběžně nevzdalovali z vlastního nebo aktuálního bydliště.“

Dopis Státní kriminální policie starostovi Herfordu, 19.10.1939

„Stejně jak nelze od německého občana žádat, aby pracoval společně se Židem, nelze žádat, aby se dělil o pracovní místo s Cikánem." 

Vyjádření nacionálněsocialistické strany, 12.8.1939 Hamburg

 

OFICIÁLNĚ k ničemu nedošlo. Poté, co kočovní Cikáni bez jediné stopy zmizeli, začalo se s pronásledováním usedlých Romů. Když německý ovčák, vlčák, přestal štěkat, vědělo se, že Cikáni se jako oblak popela ztratili z každodenního obrazu světa do nebe.

Vajdové navštěvovali vesnická společenstva Romů a v malých zděných domcích jim radili, aby ženy raději nosily šátky, tak si prý o nich budou myslet, že vyznávají islám. Ti se takovým příkazům divili, ale vajdům nikdo neodporoval. Cikánští stařešinové zdůrazňovali, že kdyby se u domku zastavili policisté nebo úředníci, bude moudré, když muž vyšle z domku na dvůr ženu v šátku, nebo ještě lépe, zahalenou v závoji, a ta ať ty špehy pošle jinam. 

Na dvorku malého zděného domku se překvapivě objevila nacistická hlídka a vpadla dovnitř. Mirandinu rodinu zadrželi a vyvedli z vlastního domova do černého auta, které již čekalo na dvorku, a všechny je odvezli na jatka. Ředitel textilní továrny se spojil s policisty, vychválil Mirandinu rodinu jako dobré pracovníky a prohlásil, že je potřebuje. Příštího dne dostali policisté rozkaz, aby kovářovu rodinu odeslali zpět domů. Tentokráte patřili k těm šťastným. 

 
 

„Bolí mě, že i někteří z mých nejlepších přátel se ode mne odvrátili, když jsem jim řekla, že jsem Cikánka. Jmenuji se Alina. Jsem Rumunka a jsem Cikánka.“

Alina, socioložka, lidskoprávní aktivistka

V červnu zadržely orgány státní moci 600 Romů a dopravily je do nového tzv. cikánského tábora v Marzahnu nedaleko Berlína. Romy se snažily odstranit v Berlíně z dohledu kvůli olympijským hrám. Tábor střežili policisté se psy. Na Himmlerův rozkaz odeslali v průběhu roku 1943 téměř všechny vězně tohoto lágru do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince.

„Cikánská otázka je pro nás v současnosti otázkou rasovou. Stejně jako nacionálněsocialistický stát vyřešil židovskou otázku, bude jednou provždy potřeba vyřešit také otázku cikánskou, pro kterou je třeba, podobně jako u Židů, nalézt konečné řešení. Biologický rasový výzkum Cikánů je nevyhnutelným předpokladem pro dosažení tohoto konečného řešení.“

Doktor Adolf Würth, pracovník střediska rasového výzkumu, ve své přednášce na zasedaní Německého sdružení pro rasový výzkum v září 1937

 

MIRANDIN otec opustil domek brzy ráno, odešel k výhni. Máma a starší sourozenci také odešli, spěchali do fabriky. Miranda a Amanda byly doma samy, když se ozvalo klepání na dveře. Dívky se vylekaly. Za dveřmi stáli policisté v uniformách a úředník v civilu. Miranda vytáhla Amandu zpod postele a donutila ji vyskočit oknem na zadní dvorek. Dívky utíkaly k stohu slámy, zahrabaly se do něj a nakonec usnuly.

 

Je-li nouze nejvyšší, člověk uniká před realitou, buď neusne vůbec, nebo spí, jako když ho do vody hodí.

 

Německá rodina, která bydlela v sousedství, dívky udala. Násilím je vyvlekli ze stohu a co nejrychleji dopravili na policejní služebnu. Jako ochrnuté, od únavy a napětí téměř v bezvědomí, trpěly Miranda a Amanda v skličující čekárně od ranního kuropění do odpoledne. To dlouhé, táhnoucí se čekání mělo svůj účel. Hlad, žízeň, nečinnost a nehybný strážný ochromili těla i mysli obou dívek. Děs a noční můry se vynořily z říše snů a proměnily se na skutečný obraz jejich bdělého vědomí.

Miranda a Amanda skončily opět na jatkách, aby tam znovu čekaly na transport. Dívky hledaly mezi lidmi své blízké, neobjevily však ani jediného příbuzného, ani nikoho jiného, koho by znaly. To do nich vlilo kapku naděje.

 

„Z příkazu Oberwaldské správy se Cikánům od 7.11.1941 zakazuje používat prostředků veřejné dopravy.“

Z dokumentu sepsaného Dr. Hinterlechnerem

„Státní rada svým rozhodnutím z počátku letošního roku pověřila středisko péče o přesídlence, aby experimentálně zorganizovalo pracovní tábor pro Cikány mezi přesídlenci a oprávnila je hradit náklady, jež z toho vyplynou, z prostředků na péči o přesídlence z Karélie.“

Věstník finské policie, č. 22/1943

„Pracovní cikánský tábor v Lappajärvi“

„Pokud vy, Němci, nechcete být hrobníky nordické krve v Burgenlandu, pak nepodceňujte hrozbu, kterou pro ni představují Cikáni.“

Z memoranda Cikánská otázka gauleitera Burgenlandu Tobiase Portschyho, srpen 1938

NÁKLAD z jatek byl následně napěchován na uzavřené korby nákladních aut a dopraven do sběrného místa v Olomouci. Zde na Romy čekala dlouhá řada dobytčích vagonů, které se rychle zaplnily.

Cikány přivezli ze všech koutů světa na toto nádraží, aby zde čekali na transporty, které bez přestávky odjížděly. Přesto se na nádraží neustále tísnilo množství Cikánů. Cikánské rodiny cpali do vagonů podle abecedy, a tak Miranda a Amanda měly být hned v prvém transportu, sestry však stály na nástupišti a pevně se držely jedna druhé.

„Naše naděje se na tom nástupišti nakonec splnila. Bratr naší zlaté mámy, strýc, nás ze stanice odvedl do auta.“

Strýc nikdy neprozradil, kolik za obě sestry zaplatil, jistě to však byla hromada zlata. Jakoby zázrakem se tak sestry zachránily podruhé.

 

„Transport všech Cikánů z Moravy do koncentračních táborů“

Brno, Protektorát Čechy a Morava, dopis tajné policie 9.2.1943

„Potkany, štěnice a blechy jsou stejně tak přírodními jevy jako Židi a Cikáni […] Celý život je boj. Proto musíme veškerou tuto havěť postupně biologicky eliminovat.“

Doktor Karl Hannemann v časopisu německé Ligy nacionálněsocialistických lékařů v srpnu 1938

„… Bude-li se odesílání Cikánů z Berlína nadále opožďovat, město Berlín bude pro ně muset zřídit tábor, což bude možné pouze za cenu velkých nákladů a nesnází.“

Tajná státní policie v dopise SS-Obersturmbannführerovi Eichmannovi 13.10.1939

 

MIRANDU a Amandu přivezli domů na dvůr. Dům zel prázdnotou. Z domku zůstaly pouze zdi, lidé zmizeli.

 

Bukva, nejstarší bratr obou sester, založil v lesích spolu s mladými Romy cikánské partyzánské hnutí. Nutnost naučila Cikány, jak se stát mistry v zametání stop a ukrývání. Pod rouškou tmy vůdce partyzánů odvedl svoje sestry do bezpečí.

V horách, kde cikánští partyzáni tábořili, jistá Černohorka zavedla Mirandu a další partyzánku k prameni. Nasbíraly zelené lístečky a snědly je. Byla to léčitelka. Znala byliny a jejích pomocí chránila partyzány před nemocemi. Ta žena byla dobrý člověk, vzpomínala Miranda. Miranda společně s ní často obcházela nejbližší vesnice, aby vyprosila něco k jídlu.

Miranda a Amanda bojovaly bok po boku s muži za přežití Cikánů. „Amanda nevěděla nic o puškách, ale bratři a sestry partyzáni nás se zbraněmi obeznámili a děvče se postupně rozkývalo,“ vzpomínala s nadšením Miranda.

Partyzánská činnost Cikánů skončila překvapivým způsobem. Nastražili jim past, zradil je jistý Rom. Od té doby byl Bukva neustále ve střehu, protože se obával, že by jej mohli uvěznit. Jednou nad ránem pro něj přišla policie. Bukva odešel s policisty ve svátečním obleku a lakýrkách.

Miranda a Amanda se ještě jednou setkaly se svým bratrem na nakládací rampě železniční stanice. Bratr, střežený vojáky, tam hrdě stál v černém obleku na jedné straně nástupiště, zatím co Amanda a Miranda na druhé straně opět čekaly na transport. Tentokráte dívky natlačili do vlaku, který je odvezl do chorvatského koncentračního tábora Jasenovac.

Již o několik týdnů později však Němci znovu vrátili sestry do jejich vesnice. Důvod byl zřejmý. Mirandiným a Amandiným úkolem bylo agitovat mezi Romy a Cikány, aby šli pracovat do zbrojovky. Amanda a Miranda rozhlašovaly, aby se Cikáni a Romové vyhýbali místům, kde se nacházeli jejich blízcí partyzáni, a posílaly své krajany úplně jiným směrem, než kam jim přikazovala Třetí říše.

 

„Cikáni a poloviční Cikáni se vylučují z vojenské služby“

Titulek v berlínském časopise 21.2.1941

„Výše uvedená osoba byla odeslána do koncentračního tábora Osvětim 29.7.1943 v rámci společného transportu vězňů.“

Dokument duisburgské kriminální policie týkající se osoby Christine Lehmannové narozené 18.12.1920 v Duisburgu

 

V ČERVENCI 1941 se v Mirandině vesnici objevily hlídky. Do železniční stanice ve vesnici dorazily celé kilometry prázdných dobytčáků. Znamenalo to, že by mohly začít transporty. Představy, že by se něco mohlo zlepšit, měly smutný konec. Na odjezd do koncentračního tábora v Hodoníně vybrali téměř všechny, vesnici vyprázdnili od zástupců nesprávné rasy, jejich zrádců i podporovatelů. Po Mirandu a Amandu si přišli nad ránem do babiččina domku. Tentokrát to bylo jiné než poprvé – nenastrkali je do černých automobilů. Zařadili je na konec zástupu procházejícího jako odstrašující příklad celou vesnicí až k železniční stanici.

„Ženy brečely, všichni brečeli, a představte si, děti ani nevěděly, proč brečí, jenže když brečely mámy, brečely s nimi. S mou sestrou jsme už nebyly žádné děti, anebo sestra možná ještě byla, ale když já jsem brečela kvůli těm maminkám, brečela také sestra, i když ještě nevěřila ve špatný konec.“

Zuboženou skupinu hnali pochodem na apelplac uprostřed koncentračního tábora, kde je ihned obklíčili policisté. Psi strážníků a policistů skákali na prsa dětem, které se držely za lemy máminých sukní. Ženy v cikánštině prosily své muže, aby ochránili děti před psy.

Všeho byl nedostatek. Neustálý hlad byl ještě tím nejmenším ze všech utrpení, ten si šlo nejlépe připomínat a mluvit o něm. Mirandina sestra bola opravdu hezká. Stala se milenkou německého policejního důstojníka. Amanda bydlela nějakou dobu v Němcově domě a pečovala o jeho zahradu. Když sa Amanda stala v rodině policisty takzvanou kuchařkou, jídlo se změnilo k nepoznání. Miranda si podle sestřina vzoru zvolila osud milenky policisty.

„Ženy i muži mě, samozřejmě, odsoudili,“ vyprávěla o tom Miranda bez zaváhání. „Navzdory všemu to byl zločin, který by v slobodném světě romskou komunitu rozbil. Utiskované národy nemají jiné cesty, jak si zachovat samostatnost a vlastní komunitu – pouze svou čest. To dneska vím.“

 

Eva Justinová (1909 – 1966) byla německá antropoložka a zdravotní sestra. Specializovala se na výzkum Romů a zkoumala je z pohledu nauky o rasové hygieně. V závěru své dizertační práce napsala, že Romové jsou vývojově zaostalý národ, a proto doporučila kromě jiného nucenou sterilizaci romských žen. Mnohé cikánské děti, na kterých Justinová prováděla výzkumy, byly odeslány do Osvětimi, kde se ještě před smrtí staly oběťmi nelidských medicínských pokusů.

Justinová ovládala romštinu. Někteří badatelé tvrdí, že díky této okolnosti získávala důvěru Cikánů a tak se dostala mezi ně. O tom však lze pochybovat, protože pro kočovné Cikány byl jejich vlastní jazyk významným útočištěm. Pokud zástupce většinového obyvatelstva ovládal jazyk Cikánů, vyvolávalo to strach a pocit ohrožení.

Eva Justinová pro své zločiny nikdy nestanula před soudem a po válce pracovala jako psycholožka na univerzitní klinice ve Frankfurtu nad Mohanem.

 
 

SESTRY byly bůhví po kolikáté natěsnány společně s dalšími Romy do vagonů pro přepravu zvířat. Plně naložený vlak vyjel se skřípěním kol, zanechávajíc za sebou oblaka černého kouře. Před transportem je nezachránil žádný čin, oběť ani dobré chování.

Vlak dorazil do osvětimského koncentračního tábora, jako tam dorazil už mnohokrát předtím, naložený hrůzou, úzkostí a utrpením. Když nákladní vagony zabočily do nádraží, jednotvárné klapání kol se změnilo na ostré rytmické třískání. Vlak nakonec zastavil a posuvná vrata dobytčáků se otevřela. Chladní muži bez jakéhokoli výrazu v obličeji, opásaní obušky, čekali na lidi, kteří ještě ani v této situaci nevěřili ve zlý konec.

„Lidská mysl je už jednou taková, věří a nalhává si, že bude schopna vyhnout se poslednímu smrtelnému úderu.“ Stvořitel věděl, věděl to vlastně?, jak to tam chodí, dostali ti lidi ještě nějakou šanci? Slitují se nad člověkem, budou s nimi zacházet jako s jatečným dobytkem, dospěli už Romové na konec své cesty? Zazněl rozkaz: „Ven z vagonů!“ Naděje obětí na svobodu zmizely v tom okamžiku.

V lazaretu koncentračního tábora Osvětim je ostříhali dohola. Slabí a nemocní okusili pohár smrti většinou jako první. Vězně tloukli obušky a holemi. Ani to Romy nezlomilo, nehledě ani na tuto hrozbu se členové rodin hledali a scházeli se.

Starost o nejbližší a o jejich osudy byla veliká, trápila sestry dnem i nocí tak, že jedna druhou neuměly utěšit. Temné myšlenky se jim neustále stále dokola vracely a nezdálo se, že by bylo možné obejít je nebo najít nějaké východisko. Nakonec čekání skončilo a sestry se octly v místnosti, kde se čekalo na smrt.

„Požaduji, aby pro Cikány byly vyhrazeny zvláštní hodiny na nákupy a speciální prodejny.“

Z dopisu vedoucího prodejny vedení policie v Mindenu 30.7.1942

„Cikánům je vstup na toto hřiště zakázán!“

Z tabulek v Mindenu v roce 1943

 

CIKÁNI věří, že bohové přišli požehnat některým z nich, aby žili, a druhé odsoudili k smrti. Miranda stála spolu s Amandou v zástupu jako všichni ostatní.


„Dělali výběr. Kdo nebyl schopen, šel do plynové komory. Nám řekli, že nás odvezou domů na práci ve fabrice. Za ranního rozbřesku se všude vědělo, že bratři a sestry vyletěli s kouřem do nebeského větru.“

 

Mirandě bylo poznat na očích, že je bojovnice – byla jí po celý svůj život. Patří však také mezi vítěze? Cikáni si umějí pomoct v každé situaci. To osvědčila také Miranda, protože dokázala přenést až to našich dnů živou zvěst z minulosti. „Udělejte tuto dobrou věc pro mne. Přeneste z naší minulosti, naší duše a z našeho způsobu myšlení, z podoby našeho světa, novému pokolení co nejvíce vzpomínek, aby si svět pamatoval utrpení druhé světové války.“

Do Osvětimi přijížděly vlaky jako na běžícím pásu. Bloky se vylidňovaly podle toho, jak vlakové soupravy přicházely.

„Byl to shon, ale místo se pokaždé našlo,“ povzdechla si Miranda. „Děti přirozeným způsobem odporovaly smrti, dospělí se jí podřizovali lépe.“

Miranda viděla nevinné lidí, kteří umírali na úmyslně vyvolané nemoci. Někteří motýli také umírají do dvaceti čtyř hodin. Jiní motýli přežijí noc, ba i déle, a do rána jen tichounce usnou. Tak to bylo i s Romy v lazaretech koncentračního tábora. Lékaři a lékařky působili jako kati Třetí říše.

„Je zbytečné ptát se, jaký je rozdíl mezi bezbožnými a božskými opatřeními.“

 

Do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka bylo deportováno 23 000 Romů, z nichž zahynulo odhadem 21 000.

„Podle německých rasových zákonů jsou Cikáni odlišného původu… „Politické, biologické, kulturní a profesní oddělení Cikánů od německé rasy je nyní dokončeno.“

Dokument: Zachování genomu a rasy v německém právu, 1943

„Po válce sotva někdo věděl o genocidě Cikánů. Trvalo velmi dlouho, než jsem si troufla mluvit o Osvětimi.“

Lily Franz, německá Cikánka, která přežila Osvětim

 

SCHOVANEC Mirandina a Amandina strýce, popraveného v lednu 1943, napsal svým sestřenicím a poslal jim svou fotografii s věnováním:

 

„Když střílejí otce, nedá se na to myslet normálním lidským způsobem. Člověk se tomu brání stejně jako malé dítě: Vždyť nevinného člověka nezabijí. A pak ten, koho zastřelili, určitě nebyl můj otec, byl to někdo jiný. Na mysli vytane i taková myšlenka, že člověk není zvěř a nezabije jiného člověka. Můj pes není žádný psí árijec, je to kříženec, nikdy však nepokousal žádnou živou bytost. O své mámě nic nevím. O svých sestřenicích, tedy o vás, si umím sám sobě vysvětlit, nikoli však jiným sdělit, že v takových podmínkách je to se životem dosti nahnuté, když žijete v koncentračním táboře v Osvětimi. Jak na tom asi jsou vaši rodiče, bratři a sestry, o těch jsem nic neslyšel… Poslyš, Mirando, protože si mi, jak sama víš, z bratranců a sestřenic nejbližší, jak jsi na tom? Žiješ, to jsem už řekl. Pamatuješ si, určitě si pamatuješ, a tvoje krásná mladší sestřička si toho všimla, jak ses dala vyfotit právě jen pro mne. Tam se na mne usmíváš. Jen pomysli, jeden úsměv mi ukradl srdce: Mám tě před očima jako živou. Pořád na tebe myslím – žiju v tvé planoucí vášni, s kterou se pohybuješ při tanci, snad si ještě zatancujeme jako Cikáni, na plamenech: slib mi to, je to náš osud. Píšu ti v tomto dopise tato slova, i když nevím, jakého si mě pamatuješ. Tebe si pamatuju jako živou ikonu, anebo se pletu? Vždyť takhle se o ženách nemluví, asi… Když jsme si řekli sbohem, tam ve stohu sena, věděl jsem, že se brzy sejdeme znovu, i když jsem nedovedl říct kde. Brzy na shledanou, na brzkou shledanou, brzy ti napíšu, tedy budu ti pořád posílat zprávy, abys na mne nezapomněla, a až se ke mně vrátíš, ze všech sil se obejmeme a opět budeme šťastní.

 

Miluju vás, malou Amandu a tebe.

10. ledna 1943, Jonas.“

 

 

„Cikáni jsou v současné době podle naší ústavy finskými občany a ústava nečiní rozdílu ve věcech rasy, Nimismiesyhdistys (Sdružení policejních velitelů, jejich zástupců, exekutorů a žalobců – pozn. překl.) tudíž nemůže přímo předložit návrh zákona, který by řešil cikánskou otázku radikálními prostředky. Sdružení v každém případě zastává názor, že je přímo škodlivým pokusem, alespoň z dlouhodobého hlediska, rozpustit tento neurčitý a převážně špatnými vlastnostmi vybavený národnostní prvek v našem národu.“

Finsky policejní časopis: O Cikánech. č. 20, 1942 

 

KDYŽ se rány světové války zajizvily, Romům vzkázali: „Nepatříte mezi nás!“ Vyloučení z řad těch, kteří se pustili do práce na obnově, uvědomili si Cikáni, že pokud jim vůbec nějaký druh umění zbývá, pak je to žebrota, chtějí-li zůstat naživu. Se změnami společenských struktur však nepřinášelo úspěch ani žebrání. Představitelé většinového obyvatelstva uzmuli Cikánům i tuto poslední formu obživy.

 

„Kdy došlo k této změně?“ divila se Miranda. „Jsou současné moderní společnosti snášenlivější, ubylo pronásledování? No jasně, vždyť úplně zmizelo,“ zasmála se Miranda z plna srdce poprvé od začátku rozhovoru. „Svět je tak dobrý, dnes už vůbec netrpíme.“

„NADÁLE pociťujeme Osvětim, i když jsme svobodní […]. Utrpení, jehož hrůzu mohou nezúčastnění pouze tušit, pociťujeme jako skutečné a přítomné až do dneška. Silná touha po životě je důvod, díky kterému to moje rodina překonala a je schopna nadále žít v kontaktu s většinovým obyvatelstvem. V paměti to všechno znovu prožívám, jakoby se to vše odehrálo teprve včera. Nejsem schopná zapomenout, utrpení žije dále v nočních můrách […] Oni mi vzali všechno, čeho jsem si vážila: neměla jsem již žádnou minulost ani současnost a ještě méně naděje do budoucna. Neztratili jsme jenom svoji rodinu, nýbrž také nositele a ochránce naší kultury. Je strašné, že většinové obyvatelstvo o genocidě Cikánů tak dlouho nevědělo.“

 

Když se válka skončila, byla Ceija Stojka (1933 – 2003) z rakouského klanu Lovara, její tři sourozenci, matka a teta jediní, kdo přežili z kdysi početného rodu. Výtvarnice a hudebnice Ceija Stojka publikovala několik knížek svých vzpomínek z válečné doby.

 

 

„Identita… to je velmi komplexní věc. Ta moje má hodně rozličných stránek. Jmenuji se Ostalinda. Jsem Španělka a Mexičanka. Jsem tedy Evropanka… a Cikánka.“

Ostalinda, antropoložka, právnička, lidskoprávní aktivistka

„Moje matka byla první z vesnice, kdo šel na univerzitu. Dneska má univerzitní vzdělání 42 mých příbuzných. Jmenuji se Katalin. Jsem Maďarka a jsem Romka.“

Katalin, socioložka, filmařka, lidskoprávní aktivistka

„V říjnu 1992 se rozhořely pogromy po celém Rumunsku. Když jsem zaslechla hlasy a tlučení na dveře, napadlo mě, že mne i celou moji rodinu zavraždí. Bylo mi teprve čtrnáct. Jmenuji se Isabela. Jsem Rumunka a jsem Cikánka.“

Isabela, filoložka, socioložka, lidskoprávní aktivistka

 

PO skončení druhé světové války se Miranda setkala s protivenstvími, zapletla se s Němci, v případě potřeby je žádala o pomoc. Jako protislužbu stárnoucí žena dovolila, aby ji využívali a z místa na místo vláčeli kdejací badatelé, na akcích pořádaných na univerzitách i jinde vyprávěla o pronásledování a utrpení Cikánů během druhé světové války.

 

Miranda věděla o cikánských ghettech na Slovensku, hlavně ve východní části země se nacházely osady, které byly cikánskými ghetty. Překvapilo ji, když zjistila, že její sestra v jednom takové ghettu žije. Amanda to v dopisech nikdy neuvedla. Historikové tvrdí, že druhá světová válka představovala pro kočující národ tu nejhorší dobu. Cikáni s tímto názorem ne vždy souhlasí.

„Východoevropští Romové, kteří přežili holokaust, se dostali do područí socialismu. Kdo žil ve východní Evropě jako Rom, chápe, kdo byli komunisti a co nám udělali. Možná si pomyslíte, že přeháním, ale po pádu socialismu Cikáni pocítili více protivenství a úzkosti než za celé období druhé světové války.“

 

BOŽE, JAK JÁ BREČEL

Zármutek mám v mysli,

smutek v hloubi srdce,

rány mé jsou rozjitřené.

Bože, jak já brečel

u vychladlých pecí noci,

pro tuto zlobu světa.

 

Děti slunce brečí

na východních vozech,

pro hřebeny asijských hor,

chtěl jsem jen milovat.

 

Dneska jsem koupil černé kadeře, na trzích Persie prodávají hedvábí. Moji lidí zpívají:

hříbě má zlatá kopyta.

Slzy mé duše se již stékají,

do nejasného proudu mé matky, spolu se mnou jste se smáli,

strkali jste mi své bídné mince, kupovali si divadlo

a s ním i tamty hráče.

Smutečním konduktem kráčely ženy v černých závojích,

s rukou prosící o almužnu

žebrali o svobodu,

probůh, hned třikrát.

 
 

ČERVENÁ ZAHRADA

Chtěl bych si ještě vzpomenout chtěl bych ještě zabloudit

v zahradě tvých vlasů

 

Jako tiché kaskády

jako běh červené řeky

červená zahrada

Vázala sis stužky do kadeří

pentle do zahrady

svých splývajících vlasů

Chtěl bych si ještě vzpomenout chtěl bych se dotýkat

tvých černých vlasů

červené zahrady

 

Ale život uplynul

jako červená krev

tvých vlasů zahradou.

 
 

„Genocida Sintů a Romů se uskutečnila se stejnou rasovou nenávistí, se stejnou plánovitostí stejným promyšleným úsilím o absolutní vyhlazení jako masové vyvražďování Židů. Celé rodiny, počínaje dětmi až po starce, systematicky vyvražďovali všude, kam sahal vliv nacistů.“

Roman Herzog, někdejší německý spolkový prezident, 16.3.1997

CIKÁNSKÝ SEN

Putuji v čase snění,

hrajte, hoši, hrajte,

zpívejte ženy, zpívejte s námi.

 

Ještě včera byla moje duše klidná,

jako sen se zdála,

dnes nitro mé se bouří jako moře,

s bratry se rozběhla radost má zrádnou cestou.

Putuji v čase snění,

hrajte, hoši, hrajte,

zpívejte ženy, zpívejte s námi.

Ještě včera jsem od srdce se smál

cikánským smíchem,

dnes hrdlo mé je drsné jako rez,

za bouře zemdlely sestry mé temnou nocí.

Putuji v čase snění,

hrajte, hoši, hrajte,

zpívejte ženy, zpívejte s námi.

 

Ještě včera jsem tančila od srdce mladá nevěsta,

dnes víno kyselé je jako krev,

do noci se průvod karavan pomalu ztrácí.